Neptunie [nečteme neptuný!]

14. března 2016 v 16:22 | neptunie
Když jsem byla menší, ráda jsem si představovala, že jsem obyvatelkou některé z cizích planet. Někdy jsem si vymýšlela vlastní, jindy jsem prostě a jednoduše zakotvila na jedné z těch existujících. Úplně nejraději jsem trávila čas na Neptunu, který mne odjakživa kdovíproč fascinuje snad nejvíce.
Na mimozemšťanku si už nějaký ten pátek dávno nehraji (a když už, alespoň to neříkám nahlas), avšak záliba v planetách mi zůstala. Když jsem si zakládala svůj současný blog, nebylo proto příliš těžké vymyslet jeho název. Něco planetového bylo jasná volba.
A tak vznikla neptunie. Svoji přezdívku úmyslně píši s malým enkem na začátku, vlastně ani nevím proč; dále jsem si pohrávala s myšlenkou, že ji budu vyslovovat zangličtěně, tedy [neptuný]. To se mi ovšem příliš nehodilo do krámu, český jazyk je mi mnohem bližší než anglický a celkově mi tato podoba jména sedí tak nějak víc.

Říkala jsem si, že by nemuselo být tak úplně od věci čas od času dát dohromady nějaký ten čistě planetologický článek. Nejsem skrz astronomii žádný velký odborník, nicméně baví mne to a zajímá.
Ráda bych se proto zeptala, zda by to někoho zajímalo a mělo-li by psaní těchto článků vůbec cenu. Nedělám si iluze, že by odpovědělo převratné množství lidí, budu vděčná i za jednoho nebo dva čtenáře.
Myslím ale, že něco stvořím i pokud se nikdo neozve, mám vyloženě chuť na toto téma něco stvořit. A vzhledem k počtu lidí čtoucích můj blog se jedná vlastně spíše o řečnickou otázku.

Nakousla jsem i tak trochu téma Já - Já, neptunie -, ráda bych prohodila totiž i pár slov o svojí osobě. Snad tento silně egoismem zavánějící text nikoho nepohorší.
Nebudu to psát tak, jak nás to učili na základní škole, tedy nejprve co nejuspořádanější popis vzhledu a následně povahy. Tak to snad ani neumím...

Z hlediska MBTI jsem INFP, ze kterého se v dobré společnosti stává ENFP. Jsem od přírody melancholik, většinu času promlčím, ale běda tomu, kdo se opováží ublížit lidem, které mám ráda.
Miluji těstoviny na jakýkoli způsob, jím je minimálně jednou za týden (nedávno jsem četla, že se obvykle servírují ve třikrát větším množství, než je zdravé - zajímalo by mě, co by autor tohoto výroku řekl na mé porce).
Přidejte mi k tomu občasnou porci svíčkové se šesti a tuny spolykaných čokolád a... hodně, hodně, hodně zeleniny. Po té se mohu utlouct. Pak budu milovat i vás.

Téměř stejně tolik mám ráda knihy, zbožňuji šustění a vůni jejich stránek. S tím tak trochu souvisí i má úchylka na všelijaké papírnické a kancelářské potřeby. Papírnictvím vydržím brouzdat celé hodiny a jednom kuse si kupuji další a další sešity a tužky, které nepoužiju ani jednou za život. Holt každý má nějaký zlozvyk.:)

Jestli něco vyloženě nenávidím, je to ranní vstávání. Takovou věc musel vymyslet fakt nějakej velkej sadista.

A neumím se dobře popsat prostě.
 

(Ne)bloguju

10. března 2016 v 18:14 | neptunie
Už pár let trávím denně spousty času pročítáním nejrůznějších článků na blog.cz či jiných serverech. Některé mne zaujmou, jiné mi svým obsahem nic moc neříkají, s dalšími souhlasím nebo naopak ne... K málokterému z nich však něco malého podotknu. Jistě, někdy text jeho autorovi zkritizuji, někdy přihodím souhlasný komentář. Řekla bych, že na články reaguji i celkem často, ale v poměru s tím, co přečtu a beze slov opustím, je to pouhých pár kapek v moři.
Samozřejmě, najdou se články, ke kterým co dodat prostě není (možná něco jako "Hm", či "Moc pěkné", ovšem přinesl by někomu něco takovýhle komentář?). Ale pak tu jsou takové, k nimž toho mám co dodat víc než dost. Přesto to však ve většině případů neudělám. Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím proč. Nevím, jaká neviditelná síla mi tak často brání zveřejnit to, co sesmolím v komentářovém okně, nebo to dokonce vůbec sepsat.
Je to snad strach, že se ztrapním, že se mi někdo bude smát, kterým tak trochu trpím i v reálném světě? Možná.

Každopádně tu tak trochu bloguju nebloguju, jak se mi zrovna líbí. Stejná síla mi totiž často brání i zveřejnit již zhotovený článek (vlastně jsem celkem zvědavá, jestli i tento vůbec kdy spatří světlo světa). A to mě i celkem mrzí - jednak by tu byla šance si komentováním cizích blogů zvyšovat komentovanost toho vlastního, jednak mnohdy opravdu toužím se vyjádřit. Jenže to prostě nejde.
Neříkám, že je to tak vždy. To zdaleka ne. Občas s chutí komentář napíšu a se stejnou chutí jej vypustím na blog. Hned poté, co jej třikrát po sobě zkontroluji. A pak se občas zděsím, co jsem to zase vyplodila za hovadinu.

Většina mých oblíbených blogerů vlastně (schválně, kolikrát jsem už tohle slovo dnes použila?) vůbec netuší, že mají ve mně věrnou čtenářku, ti další pak ani nevědí o mé existenci. (Mohla bych teď jmenovat desítky blogů, které ráda navštěvuji, ale ani to raději neudělám. Co kdyby sem některý z autorů náhodou zabloudil? Co by mi na to řekl?)

MBTI

6. března 2016 v 19:06 | neptunie
Včera večer jsem narazila na zajímavý osobnostní test rozdělující lidstvo do šestnácti skupin podle toho, zda u převažuje introvetismus (I) či extrovertismus (E), zda získávají informace spíše dle smyslů (S) nebo dle intuice (N), zda preferují myšlení (T) nebo cítění (F) a do čtvrtice podle toho, jestli u nich převažuje usuzování (J) nad vnímáním (P) nebo je tomu přesně naopak.
Každou z těchto vlastností značí jedno písmeno (viz závorky), takže vám po vyplnění testu vyjede čtyřpísmenný kód, kterých je, logicky, celkem šestnáct: INFP, INFJ, INTJ, INTP, ISFP, ISFJ, ISTJ, ISPJ, ESFP, ENFP, ENTJ, ENTP, ESFP, ESFJ, ESTJ, ESPJ.
Krom jednoho z těchto kódů získáte také mimo jiné popis osobnostního typu, kterým byste měli být - mně kupříkladu vyšlo INFP a během čtení mi připadalo, že ta stránka popisuje mne samotnou, ne libovolného člověka spadající do kategorie INFP (= 'snílek'; každý z typů má podobné označení. Např. ESFP je 'bavič' apod.). A když jsem k vyzkoušení tohoto testu ponoukla i pár svých přátel, kterým samozřejmě vycházely jiné kódy, i oni se ve svých popisech více či méně viděli (většinou tedy spíš více, jen jedna moje kamarádka si nebyla jistá, u té však prý téměř nikdy nebyly jednoznačné ani její odpovědi).

Nevím jak vám, ale mně to přijde rozhodně velmi zajímavé - Myers-Briggs Type Indicator vznikl v období druhé světové války a jeho autorky se rozhodně strefily.
Hodlám si o tom rozhodně zjistit co nejvíce, pokud objevím něco, co mne ohledně MBTI zaujme, jistě dám vědět. Nyní bych se však ráda zeptala, který z osobnostních typů jste vy... což mi připomíná, že jsem sem rovnou chtěla hodit odkaz na stránky testosobnosti.zarohem.cz, kde jsem se testovala já. Tedy, podobných testů jsem zkoušela více, tento mi však přišel zdaleka nejspolehlivější.
(Mimochodem, charakteristiky jednotlivých typů se dají snadno vyhledat na Wikipedii. Takže pokud by někoho náhodou zajímalo, co že jsem to já - nebo kdokoli jiný - vlastně zač, není problém.)
 


Naučte se psát!

29. února 2016 v 20:18 | neptunie
Netvrdím, že jsem jakživ nevydala článek s gramatickou či pravopisnou chybou. (Ne že by tu tolik článků bylo, pravda. Tento je v pořadí druhý, nepočítaje jeden smazaný, který postrádal trochu hlubší smysl. Ale zase se nejedná o můj první blog; na těch předchozích jsem toho stačila vydat poměrně hodně.) Čas od času si spletu mě a mně, sem tam mi ulítne čárka nebo se překlepnu (zrovna nedávno se mi například jakýmsi záhadným způsobem podařilo ve slově píšu vyměnit š za č). Přesto si ale myslím, že můj písemný projev je na mnohem vyšší úrovni než projevy některých jiných pozemšťanů, ať to zní jakkoli arogantně.

To je vážně takový problém si zapamatovat, že za čárkou se píše mezera? A že patří opravdu za čárku, ne před ni? Že se v textu používají výhradně dvojtečky či trojtečky, nikoli čtyřtečky nebo patnáctitečky? Že otazník stačí napsat pouze jednou, aby oslovený pochopil, že se jej na něco tážeme? Že napsat na konci věty dvacet vykřičníků je zcela zbytečné? Nemluvě o písmenech na začátku věty. Živě si pamatuji, co mi o tom říkala paní učitelka v první třídě. Totiž že se tam píší písmena velká, ne malá.

Mezi dalši rozšířené nešvary patří výrazy jako by sme, by jsme, byjsme, by jsi, by si, by jste a další. Přitom je zrovna toto tak jednoduché - správně se píše bys, bychom, byste.

Slůvka holt a hold jsou sice obě správná, avšak liší se svým významem. Hold je pocta, kdežto holt znamená tedy nebo zkrátka.

A samozřejmě zásadně píšeme samozřejmě, nikoli samozdřejmě. Nevím jak na vás, ale na mě to působí jako pěst na oko.

Veškeré druhy číslovek vyjádřené číslicí - ne slovem - se píší zásadně bez mezer i bez pomlček. Tedy 5tý, 12tý, 7násobný, 8krát.

A co je pro mě vyloženě děs? Míchání dvou jazyků dohromady, což se nejčastěji děje v případě češtiny a angličtiny. Když píšu článek česky, logicky bych měla v tomtéž jazyce napsat i nadpis, ne? Ještě hloupější než cizojazyčné názvy mi ale přijde míchat dva jazyky přímo uvnitř článku nebo nedejbože uprostřed věty.

Jak říkám, nejsem žádný expert na češtinu. Ale opravdu si myslím, že by každý měl ovládat svůj rodný jazyk minimálně natolik, aby se jím stvořený text dal vůbec přečíst.
Toť vše.

Naprosto šílený způsob hubnutí

25. února 2016 v 21:01 | neptunie
Oukej, tohle budu asi rozdýchávat ještě hodně dlouho...

Totiž, před pár dny jsem narazila na blog jedné nejmenované slečny. Přála si zhubnout a na svůj blog si právě tou dobou začínala psát výsledky hubnutí. Osobně si myslím, že její váha je naprosto v pořádku, ale což. Neznám ji, nemohu soudit, říkala jsem si.
K čemu jsem se ale vyjádřit prostě musela, byl způsob, jakým chtěla ona slečna dosáhnout vysněné váhy. Nazývala jej "tekutinováním" a jednalo se v podstatě o naprosté vynechání jídla a jeho nahrazení energetickými nápoji, kávou a podobně. Do komentáře jsem jí napsala, že to není tak úplně zdravé, že jíst se prostě musí a zkrátka že existují i jiné způsoby hubnutí, které jsou mnohem zdravější a osvědčené. Dodala jsem ale, že je to její zdraví, že mi do toho vlastně nic není, že jí nechci kecat do života a ať to bere prostě jako přátelskou radu.

Po několika dnech jsem se na blog podívala znovu, snad v očekávání odpovědi na svůj komentář, či co. Nevím. Každopádně jsem jej otevřela a dala se do čtení nejnovějšího článku. Zírala jsem na něj jako uhranutá a četla si jej pořád dokola, než mi došlo, že se mi to asi opravdu nezdá. Sakra, jak já doufala, že za chvíli mi zazvoní budík...
Nezazvonil. A ten článek tam pořád byl. Článek, ve kterém slečna vypsala seznam věcí, které toho dne snědla, nebo spíš vlastně nesnědla. Totiž jedna černá káva (k snídani), jedna káva bílá a nějaký energy drink (oběd) a nakonec minerálka (večeře).
Jo a ještě jedny mentosky.
Mentosky, za jejichž pozření se ona slečna musela potrestat - popálením.

Zrak mi spadl na článek o něco starší. V něm slečna psala, jak nenávidí své tělo. Břicho, ruce, nohy... Jak strašlivě touží zhubnout, dokázat těm, kteří ji donutili přibrat (a dle mého názoru tak dosáhnout zdravé váhy), že je silnější než oni a že to opravdu dokáže. Zmiňovala se také o svojí kamarádce, která se nejspíš pokoušela zhubnout také, avšak vzdala to a začala se pořádně věnovat studiu. Autorka onoho článku psala, že ona dokáže oboje, a v obou směrech - jak v hubnutí, tak ve škole - bude nejlepší ze všech.

Chce se mi brečet. Věřím, že je to nádherná holka s krásnou postavou... Vážně je nutné své tělo takhle ničit?
A k tomu ještě všechny ty podporující komentáře... Jak jí přejí, ať dosáhne své vysněné váhy a co hůř, některé další holky hubnou s ní. Jistě, myslí to dobře. Ale pochybuji, že to mají v hlavě v pořádku.

Je mi jasné, že člověk jako já, který jakživ nehubnul, neboť to neměl zapotřebí, to nejspíš nemůže úplně chápat. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že pravda je spíš na mojí straně než na jejich...

Kam dál