Únor 2016

Naučte se psát!

29. února 2016 v 20:18 | neptunie
Netvrdím, že jsem jakživ nevydala článek s gramatickou či pravopisnou chybou. (Ne že by tu tolik článků bylo, pravda. Tento je v pořadí druhý, nepočítaje jeden smazaný, který postrádal trochu hlubší smysl. Ale zase se nejedná o můj první blog; na těch předchozích jsem toho stačila vydat poměrně hodně.) Čas od času si spletu mě a mně, sem tam mi ulítne čárka nebo se překlepnu (zrovna nedávno se mi například jakýmsi záhadným způsobem podařilo ve slově píšu vyměnit š za č). Přesto si ale myslím, že můj písemný projev je na mnohem vyšší úrovni než projevy některých jiných pozemšťanů, ať to zní jakkoli arogantně.

To je vážně takový problém si zapamatovat, že za čárkou se píše mezera? A že patří opravdu za čárku, ne před ni? Že se v textu používají výhradně dvojtečky či trojtečky, nikoli čtyřtečky nebo patnáctitečky? Že otazník stačí napsat pouze jednou, aby oslovený pochopil, že se jej na něco tážeme? Že napsat na konci věty dvacet vykřičníků je zcela zbytečné? Nemluvě o písmenech na začátku věty. Živě si pamatuji, co mi o tom říkala paní učitelka v první třídě. Totiž že se tam píší písmena velká, ne malá.

Mezi dalši rozšířené nešvary patří výrazy jako by sme, by jsme, byjsme, by jsi, by si, by jste a další. Přitom je zrovna toto tak jednoduché - správně se píše bys, bychom, byste.

Slůvka holt a hold jsou sice obě správná, avšak liší se svým významem. Hold je pocta, kdežto holt znamená tedy nebo zkrátka.

A samozřejmě zásadně píšeme samozřejmě, nikoli samozdřejmě. Nevím jak na vás, ale na mě to působí jako pěst na oko.

Veškeré druhy číslovek vyjádřené číslicí - ne slovem - se píší zásadně bez mezer i bez pomlček. Tedy 5tý, 12tý, 7násobný, 8krát.

A co je pro mě vyloženě děs? Míchání dvou jazyků dohromady, což se nejčastěji děje v případě češtiny a angličtiny. Když píšu článek česky, logicky bych měla v tomtéž jazyce napsat i nadpis, ne? Ještě hloupější než cizojazyčné názvy mi ale přijde míchat dva jazyky přímo uvnitř článku nebo nedejbože uprostřed věty.

Jak říkám, nejsem žádný expert na češtinu. Ale opravdu si myslím, že by každý měl ovládat svůj rodný jazyk minimálně natolik, aby se jím stvořený text dal vůbec přečíst.
Toť vše.

Naprosto šílený způsob hubnutí

25. února 2016 v 21:01 | neptunie
Oukej, tohle budu asi rozdýchávat ještě hodně dlouho...

Totiž, před pár dny jsem narazila na blog jedné nejmenované slečny. Přála si zhubnout a na svůj blog si právě tou dobou začínala psát výsledky hubnutí. Osobně si myslím, že její váha je naprosto v pořádku, ale což. Neznám ji, nemohu soudit, říkala jsem si.
K čemu jsem se ale vyjádřit prostě musela, byl způsob, jakým chtěla ona slečna dosáhnout vysněné váhy. Nazývala jej "tekutinováním" a jednalo se v podstatě o naprosté vynechání jídla a jeho nahrazení energetickými nápoji, kávou a podobně. Do komentáře jsem jí napsala, že to není tak úplně zdravé, že jíst se prostě musí a zkrátka že existují i jiné způsoby hubnutí, které jsou mnohem zdravější a osvědčené. Dodala jsem ale, že je to její zdraví, že mi do toho vlastně nic není, že jí nechci kecat do života a ať to bere prostě jako přátelskou radu.

Po několika dnech jsem se na blog podívala znovu, snad v očekávání odpovědi na svůj komentář, či co. Nevím. Každopádně jsem jej otevřela a dala se do čtení nejnovějšího článku. Zírala jsem na něj jako uhranutá a četla si jej pořád dokola, než mi došlo, že se mi to asi opravdu nezdá. Sakra, jak já doufala, že za chvíli mi zazvoní budík...
Nezazvonil. A ten článek tam pořád byl. Článek, ve kterém slečna vypsala seznam věcí, které toho dne snědla, nebo spíš vlastně nesnědla. Totiž jedna černá káva (k snídani), jedna káva bílá a nějaký energy drink (oběd) a nakonec minerálka (večeře).
Jo a ještě jedny mentosky.
Mentosky, za jejichž pozření se ona slečna musela potrestat - popálením.

Zrak mi spadl na článek o něco starší. V něm slečna psala, jak nenávidí své tělo. Břicho, ruce, nohy... Jak strašlivě touží zhubnout, dokázat těm, kteří ji donutili přibrat (a dle mého názoru tak dosáhnout zdravé váhy), že je silnější než oni a že to opravdu dokáže. Zmiňovala se také o svojí kamarádce, která se nejspíš pokoušela zhubnout také, avšak vzdala to a začala se pořádně věnovat studiu. Autorka onoho článku psala, že ona dokáže oboje, a v obou směrech - jak v hubnutí, tak ve škole - bude nejlepší ze všech.

Chce se mi brečet. Věřím, že je to nádherná holka s krásnou postavou... Vážně je nutné své tělo takhle ničit?
A k tomu ještě všechny ty podporující komentáře... Jak jí přejí, ať dosáhne své vysněné váhy a co hůř, některé další holky hubnou s ní. Jistě, myslí to dobře. Ale pochybuji, že to mají v hlavě v pořádku.

Je mi jasné, že člověk jako já, který jakživ nehubnul, neboť to neměl zapotřebí, to nejspíš nemůže úplně chápat. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že pravda je spíš na mojí straně než na jejich...